Petra (15): Distanční výuka mi nevyhovuje. Chybí mi pravidelná docházka do školy a bojím, jak zvládnu přijímačky
Koronavirus zamíchal kartami a zcela změnil život v současné době. Petra jako jedna s tisíců žáků a studentů musela zůstat doma na distančním vyučování. Jak to zvládá a co jí dělá největší starost?
Nejprve jsem měla radost
Když na jaře loňského roku přišlo z nařízení vlády plošné zavření škol, byla jsem docela ráda. Najednou tolik volna. Učitelka nás příliš nezásobovala učením, vždy jen napsala, co si máme z knihy vypracovat, a bylo to. Navíc za chvíli bylo teplo a záhy přišlo léto a s ním také prázdniny a volnější život bez omezení a protivných roušek. Myslela jsme si, že to tak už zůstane a že covid-19 dá pokoj.
Po prázdninách jsem nastoupila do 9. třídy a musela se začít rozhodovat, kam půjdu na střední školu. Vždycky jsem chtěla být buď veterinářkou nebo lékařkou. Takže jako jedna z variant pro mě připadalo v úvahu gymnázium. Učím se docela obstojně, takže jsem měla za to, že s přijetím bych neměla mít problém, když se na přijímačky dobře připravím. Jenže to jsem netušila, že uzavření škol přijde na řadu i na podzim a v zimě.
Distančního vyučování mám už plné zuby
Je to dané také tím, že do první třídy nastoupil můj mladší bráška, který se také učí přes počítač. Doma jsme měli jen jeden, ale na rodičích jsem si vyprosila, abych mohla mít svůj vlastní, protože ho prostě nutně potřebuji. Ježíšek mi ho přinesl pod stromek. Sice je to repasovaný notebook, ale funguje a je jen můj. To mi hodně pomáhá při přípravě na přijímačky, na které se musím učit sama. Občas mi pomohou rodiče, když si s něčím nevím rady, ale jinak je to vše jen na mně.
Doufám, že všechno zvládnu tak, jak si přeji. Už ale aby to protivné distanční vyučování skončilo a covid-19 někam zmizel, abych mohla chodit normálně do školy.
Zdroj: Převyprávěno podle příběhu čtenářky. Z důvodu zachování anonymity byla jména změněna
Zdroj náhledové fotografie: Pixabay.com
